Před začátkem psychoterapie nebo psychoanalýzy se s klientem obvykle uzavírá dohoda o základních podmínkách a parametrech spolupráce. Všechny myslitelné situace, které by mohly nastat, pravidly ošetřit samozřejmě nelze, přesto je taková dohoda zásadním prvkem, který určuje celý další průběh a úspěch každé psychoterapie a psychoanalýzy. Aby mohl klient svou terapii nebo analýzu vnímat jako bezpečnou, je nutná určitá terapeutova konzistence v postojích. Jinými slovy, terapeut by měl být předvídatelný do nejvyšší možné míry. I tak bude, pokud spolupráce funguje, klienta neustále překvapovat, nicméně ne změnami svých nálad nebo úpravami podmínek, nýbrž tím, že klientovi řekne něco nového, nabídne nový způsob myšlení, vnímání světa okolo a podobně. K této předvídatelnosti slouží právě dohodnutá pravidla, a vlastně i ta nedohodnutá, ale postupně utvořená okolnostmi a fixovaná zvykem.

Terapie, a o to víc analýza, probouzí silné emoce a impulzy všeho druhu. Někdy klient pocítí přání po sblížení s terapeutem (po spřátelení s ním, po jeho přijetí, lásce), jindy zažívá úzkost a potřebu se vzdálit, strach z určitých prožitků, ze vzpomínek, z odhalení toho, jak je (ve svých očích) špatný. Klienta může překvapit, že najednou stojí o méně formální kontakt, o to, aby jej terapeut objal, přijal, utěšil jej, když se trápí, může toužit po setkávání mimo terapeutickou místnost. Může se ale také objevit opačný impulz - impulz k vyhýbání se terapii, například formou častých absencí nebo tím, že klient požaduje zredukovat frekvenci sezení.. Pokud by terapeut takové klientovy emoce a tendence nezaregistroval, nepojmenoval a podlehl by jejich tlakům, terapie by velmi pravděpodobně skončila velmi záhy a s pocitem, že se stalo něco, co se stát nemělo. Naopak v případě, kdy terapeut takový impulz dokáže vrátit zpět do procesu terapie tím, že o něm s klientem hovoří, stává se z tohoto impulzu takříkajíc voda pro mlýn terapie (či analýzy).

Pravidla terapeutického vztahu jsou velmi specifická, na první pohled podivná a nepřirozeně svazující. Proč vlastně terapeut klienta neobejme, když klient pláče, když prožívá beznaděj a osamění? Proč má klient hovořit o všem a terapeut mnohdy neodpoví téměř na nic, jen vše obrací v otázku? Proč je tak striktně zapovězený kontakt s terapeutem mimo terapii, vyjma organizačních věcí, týkajících se terapie? Terapie a analýza nemají sloužit jako modelový vztah pro jiné vztahy v životě klienta, kde bychom na otázky odpovídali a smutek ošetřili podporou a objetím. Klienta neučíme, jak se chovat vůči tomu či onomu, v té či oné situaci. Hledáme v jeho osobnosti a mysli příčiny toho, proč někde opakovaně naráží, nebo proč cítí to, co cítí, zejména pokud je nešťastný, vystrašený, osamělý... Někdo kdysi řekl (budu rád za připomenutí, kdo to byl), že největší vynález Sigmunda Freuda byl vynález nového druhu vztahu – vztahu psychoanalytického (potažmo psychoterapeutického). Takový vztah slouží k vytvoření velmi specifických podmínek, podmínek pro bezpečné vyjádření těch možná nejbizarnějších, nejchoulostivějších a nejděsivějších myšlenek, které klient může mít, byť stále myšlenek, které se v dotyčném odehrávají i mimo psychoanalýzu, kde je ale s menším či větším úspěchem ignoruje, potlačuje, brání jejich projevům a nehledá jejich zdroje. Tím jim ovšem, jak se ukazuje, dává daleko větší moc nad sebou.

(Tento text jsem napsal původně pro Psychoanalýzu Dnes. Zde jej publikuji v krácené a upravené verzi.)